Na skok za Krakonošem

Zobrazit na mapě

Krkonoše jsou moje tak trochu srdeční záležitost. Líbí se mi tam za každého počasí i každého ročního období. Neboť jak praví skotské moudro „lepší deštivý den v horách, než slunečný den v kanceláři“.

Ve Špindlerově Mlýně najdete ubytování takřka na každém kroku. http://www.thynote.com/cs/ubytovani/ V teple domova si můžete proplánovat kde složíte hlavu.

Naše dobrodružství začalo ve Špindlerově Mlýně. Je to horské město plné hotelů a turistů. V sezóně je lepší si ubytování zarezervovat v dostatečném předstihu.

Vydáváme se směrem na Horní Mísečky. Cesta vede hodně do kopce. Ale s každým krokem vzrůstá radost z pohybu a těšíme se na výhledy, které nás za okamžik čekají. Mladý les kolem Horních Míseček zas o něco povyrostl a Harrachovu skálu již pěkně skryl. Míříme na ni. Odtud nás čeká krásný výhled do údolí, odměna příkrého stoupání.
Harrachova skála vypadá, jako by sem někdo navozili obrovské kameny. Vznikla ale právě opačným procesem. Vítr a voda odplavili okolní horninu a tato skála přečkala změny klimatu i drsný zub vodní a větrné eroze. Krkonošská skála, neboli tor, je samostatný skalní útvar, kterých je v Krkonoších hlavně na hřebenech nespočet. A nejen velké, ale i jen samostatné bezejmenné kameny.

Stojíme pod skálou a přemýšlíme, kam až musela sahat skála a hlína, kde měly stromy kořeny ještě předtím, než krycí horninu vzal vítr a voda a odkryl něco, co je dnes dominantou uprostřed lesa.

Pokračujeme dál. Horní Mísečky se postupně mění na jakési sídliště, které rychle opouštíme a míříme na kopec Medvědín. Na kopec vede ze Špindlu i lanovka. Z vrcholu je nádherný výhled na údolí. Za pěkného počasí je vidět Špindlerovka, Kozí hřbety, Stoh, Špindlerův Mlýn, Žalý, atd.

Od stanice lanovky se vydáváme po červené na Svinské louže. V době dešťů a tání je zde opravdu mokro od nohou a tak je zde postavena lávka skrz les. Svinské louže končí kousek od Šmídové vyhlídky. Odbočka je skryta za porostem ale výhled opět stojí za to. I když stromy umožňují rozhled jen na severní stranu. Je zde několik laviček a můžeme si odpočinout.

Kousek za vyhlídkou sestupujeme na silnici a míříme k vrcholu. Před námi je ještě posledních pár výškových metrů. Les se vytrácí a objevují se travnaté plochy s klečí a kameny. Předjíždí nás funící cyklisté a i funící autobus plný turistů. Stoupáme až k Vrbatově boudě. Před ní je točna autobusu.  Krásné počasí nám umožňuje vidět ještě krásnější výhledy, než z předchozích míst. Mezi kopci je vidět i Sněžka. Působí dojmem velice malého kopečku.

Jdeme ještě pár kroků za boudu a stojíme před připomínkou tragédie, která se zde odehrála 24.3.1913 během závodu v běhu na lyžích. Umrznutí pánů Hanče a Vrbaty jen pár desítek metrů od boudy je paradox a stojí se zamyslet nad tím, že Krkonoše jsou hory, a že není radno přeceňovat své síly, zásoby, oblečení, i když hory dobře znáte. Počasí se i ze slunného letního dne dokáže změnit během chvilky v chladné krupobití.

Opouštíme mohylu a míříme krkonošskou tundrou na Harrachovy kameny, které leží nedaleko Kotle, nad Kotelními jamami. Pod námi je krásně vidět, jak ledovec tvaroval toto údolí. Kolik sněhu a ledu asi muselo spadnout, aby vzniklo něco takového?

V travnatých porostech kvete v létě řada květin a lítají motýli. Na mapě jste si jistě všimli, že jsou tu popsána místa jako louky a zahrady a stojíte na místě a hledáte nápis, plot, nebo něco takového. Nehledejte. Spíš se skloňte a podívejte se pozorně do zeleně a počítejte. Počítejte, kolik druhů kytek vidíte? A o to jde. Jsou to místa, kde je rozmanitější druhové zastoupení rostlin. Vše tu vzniklo samo jen díky přízni počasí, díky tomu, že je zde závětří, dostatek vláhy a nepadají zde laviny.

Opouštíme Kotel a míříme skrz náhorní rovinu. Míjíme mokřady porostlé klečí a pozorný pozorovatel si zde může všimnout takzvané moruškové kleči. Jde o 2 rostliny. Každá se sem dostala odjinud. Ostružiník moruška se sem dostal díky skandinávskému ledovci, kleč naopak z jihu od Alp. Zde se setkaly

 k Prameni Labe. Každý o něm slyšel. Je zde symbolicky skruž uprostřed cesty, která je napájená z pramínků na celé Labské louce. Zde začíná pouť Labe. Sada erbů měst nám znázorňuje, která města cestou míjí, než dosáhne moře. Labe spěchá do údolí a přibírá řadu potoků a potůčků. Hned u Labské boudy potkáme Labský vodopád a vodě v patách vyrážíme s ní do Labského dolu.

Odspodu pozorujeme nejvyšší český vodopád- Pančavský vodopád. Je vysoký 148 m a zespodu vypadá jako tenká bílá nitka.

Cesta údolím ubíhá velmi rychle. Potkáváme zimní pozůstatky po pádech lavin. Holé až na skálu vymleté průseky v lese. Sníh má obrovskou sílu, když toto zvládl odnést.

Za nedlouho potkáváme Dívčí lávky, Bílé Labe a jsme zpět ve Špindlerově Mlýně

Celý okruh měří 22 km.