Vysoké Tatry- cesta pod Lomnický štít
Naše cesta vedla z Tatranské Lomnice do Starého Smokovce. Města spojuje železnice, což umožnilo přesun, bez toho aniž by se muselo řešit co s autem.
Vyrazili jsme od vlakové stanice nejprve k lanové dráze. Chtěli jsme se dozvědět, kolik je stupňů a jestli náhodou bychom se nedostali až na Lomnický štít, dřív, než se zkazí počasí. A i přesto, že dole bylo 9°C, vítr kolem 25km/hod a svítilo sluníčko, tak nahoře panovala teplota -3°C a silný vítr, kvůli kterému lanovka až na vrchol nejezdila. Končila u Skalnatého plesa. A tak jsme se rozhodli kopec, který ze spodu nevypadal veliký, vyšlapat sami. Zpočátku se cesta klikatila po asfaltce, která ale po asi 4km zmizela a pokračovali jsme od mezistanice lanovky Štart už jen po kamenité sjezdovce, místy velice příkře vzhůru.
Smíšený les se mění v kleč a až u Skalnatého plesa mizí i ta. Na vrchu, mimo vegetaci se zvedl studený vítr. Výhledy celou cestu stály za to a z vrchu připadalo vše jako miniaturní zmenšeninky. Městečka, která jsou plna stromů splývají s lesy a za slunečného počasí jejich umístění prozrazují jen pablesky z oken.
Dosáhli jsme Skalnatého plesa. Vody v něm bylo poskromnu a to v suchém období bývá zcela vyschlé. Kdysi při stavbě lanovky došlo k narušení podloží a voda se ztrácí. Celou cestu jsme vzhlíželi k Lomnickému štítu, ale po dosažení plesa se ztratil do mraků. Přeci jen je to ještě téměř o 1km výš.
Od Skalnatého plesa vedou lanovky na vrch 2. Jedna až na vrchol a druhá na Lomnické sedlo pod vrcholem. I odtud je krásný výhled. Jinak než lanovkou se tam ale nedostanete. Cesta není značená.
Po asi 3 a půl hodinovém výstupu nás čeká ještě asi 2 a půl hodinový sestup. Po červené a po úhledném chodníku vyskládaného z velkých kamenných bloků cesta pěkně ubíhá. Stále jsou krásné výhledy do údolí. Na Lomnické vyhlídce v 1530m.n.m. se otevírá pohled do údolí Malého Studeného potoka a na hřebeny nad ním. V barvách podzimu zbarvené stromy, slunko až se člověk nemůže vynadívat na tu nádheru. V údolí je vidět Rainerova chata na úpatí Slavkovského štítu chata Hrebienok.
Cestou do údolí potkáváme lišku. Spousta kolemjdoucích je zděšena a rychle prchá, jiní se zastaví a lištičku nadšeně fotí a smějí se úprku některých turistů. Liška už po léta patří k Rainerově chatě asi stejně, jako místní expozice z historie hor. A koneckonců, je krásné vidět lišku na vlastní oči a pořídit pár obrázků s vyloženě liščíma škemrajícíma očima loudícíma od kolemjdoucích dobroty z batohů. Podle krásného kožíšku a rýsujícímu se bříšku soudíme, že její strategie lovu dobrot je velice úspěšná.
Cestou k Rainerovce ještě míjíme Obrovský vodopád a kousek dál po proudu vodopády Studeného potoka. Byla to k němu sice trošku zacházka, ale stála za to. Na vodopády je krásný pohled jak shora od rozcestí, tak i zpod vodopádů.
Nyní nás čeká poslední stoupání k chatě Hrebienok a zapadající slunko a cesta do Starého Smokovce. Cesta vede podél pozemní lanové dráhy. Když jsme v půli, tak nás v místě, kde se kabinky kříží, lanovka předbíhá a uhání svým tempem k cíli. Naštěstí to již není daleko a zanedlouho dorážíme i my k našemu cíli.
Výlet stál za to. Počasí přálo a listí zbarveno podzimem v půli října svádělo k pořízení množství fotek. Navíc vzhledem k mimosezonnímu termínu byla parkoviště téměř prázdná a lidí poskromnu.