Rumunsko: Ponorné hrady schůdně i neschůdně
Ráno vyrážíme na výlet. Míříme do hor, které jsme viděli večer při příjezdu ve svitu zapadajícího slunce. Víme, že nás čeká slušné převýšení a množství serpentýn. Již teď začínáme mít pocit, že je to byť na dohled, ale veeelmi daleko. To z ČR neznáme. Doma máme vše pod nosem a ještě mnozí brblají, jak je to daleko.
Cílové místo je Padiș. Je to malá horská osada s několika domečky. Cestou potkáváme koně, ovce, krávy pasoucí se u silnice. Po vystoupení z auta na nás dýchá příjemná a klidná atmosféra místa. Kempuje zde mnoho lidí, kolem teče potok a na kopci je vidět kaplička.
Vyrážíme podél vody, ale ta najednou zmizí do podzemí. Mimino se nese a kouká co je kde zajímavého. Nikdy tu nebyl a tak je jaksepatří zvědavý. Vypadá spokojeně. A tak vyrážíme po pastvině směrem do údolí. Náš klučina za nedlouho na čerstvém, voňavém vzduchu usíná. Cestou potkáváme stádo krav s pasáčkem a několika psy. Psi štěkají, ale nevzdalují se ze stáda. Někteří turisté prochází i skrz stádo a žijí. Na turistických portálech se píše, že jsou psi bačů velmi ostří, ale toto nebyl ten případ. Opatrnosti ale není nazbyt.
Cesta vede do kopce lesem, brzy se otáčí zas z kopce. Končí les a v cestě teče větší potok. Hledáme most, nebo lávku. Jdeme podél potoka až dojdeme k vývěru nejspíš toho potoka, co nahoře mizl do podzemí.
Přes potok objevujeme padlý strom.To že to má být lávka jsme poznali podle drátu taženého místo zábradlí. Pokračujeme podél potok přes další pastviny. Tentokrát se zde pasou ovečky s bačou i pasteveckými psy. Brodíme znovu potok a vydáváme se do kopce, kam ukazuje šipka rozcestníku.
Náš cíl jsou ponorné hrady Cetățile Ponorului, což je systém jeskyní a propastí. Cesta nás vede po úzké kamenité pěšině. Turistů přibývá a nakonec jsme došli k turistické koloně. Je tu řetěz, po kterém se dostaneme až na dno propasti. Dole je vidět snad díra do pekla. Skalní vstup do jeskyně vysoký asi 74m. Je to něco jako Macocha, ale větší. Slézá se po skále, po kamenech, které vypadají jako vyschlé koryto dravé řeky. Dole v jeskyni pak řeka opravdu vyvěrá, rovnou padá v menším vodopádu a dále teče dále do tmy.
Na turistických portálech jsme se dočetli, že jeskyně lze projít vnitřkem a vyjde se za kopcem, ale jde se korytem řeky asi 300m. Pro nepřipravené to může být dost obtížné. Zvolili jsme cestu po souši, přes kopec. Dva místní, kteří přišli po nás to opravdu řekou šli. Viděli jsme je, jak mizí ve tmě, kde téměř ohlušujícně řvala řeka. My se vydali po řetězech ven z propasti. Než jsme to celé obešli a dostali se ke vstupu z druhé strany, zrovna tito dva vylézali z jeskyně a vylévali si vodu z pohorek.
Nyní nás čeká ještě pořádný kopec. Žádná serpentýnka, ale pěkně napřímo po jemném štěrku, který asi v polovině kopce přechází v hlínu a kořeny stromů. Pár lidí docházíme, všichni funí a pomalu se plazí do kopce. Stále je velké teplo a člověk už ani nekouká přílliš před sebe, jelikož stejně není vidět konec. Nakonec se pěšina přecijen umoudřila a začíná zvolňovat své stoupání. Jsme nahoře.U rozcestníku dopíjíme další láhev s vodou. Jen Vítek z toho má srandu a vodu nechce. Tváří se velmi čerstvě. Dál cesta pokračuje po rovince. Obcházíme znovu to, co jsme před chvílí lezli. Dokonce znovu koukáme do té rokle, ve které jsme tak před třema hodinama stáli a koukali nahoru. Toto se na Macoše prostě stát nemůže. Taková doba, a vy stojíte jen o asi 150 výškových metrů výš.
Cesta nás zavádí do kempu, kde je opravdu hodně turistů, dokonce zde potkáváme krajany.
Chvilku se zorientováváme, kudy jsme přišli a kudy máme pokračovat. Ano opravdu to vypadá, že rovně přes pastvinu. Jak tak jdeme, tak zde vidime ve vysoké trávě schované namalované značky na zemi na kamenech. A i kdyby nebyla tráva, tak to videt zespodu nebude. V lese to už je jiná, značení nás provází na každém kroku. Koho by napadlo, že jen co opustime les a opět půjdeme přes pastvinu, tak značka opět zmizí? Jdeme po vyšlapané cestě od krav, azimut sedí, tak pokračujeme. Vycházíme opět do lesa, zde cesta široká a pokakaná. Podle mapy bychom měli být kousek od kempoviště v Padisu. Což se za malý okamžik potvrdí. Nyní i vidíme kudy vede cesta a jsme docela rádi že jsme ji nenašli. Vedla až nebezpečně do kopečka. Stojíme na pastvině, kde se ráno pásly krávy po kterých teď nebylo již ani památky. Jdeme ve večerním slunci před námi asi dva kilometry cesty a v tom se mimino probudí. Škoda že nevydržel. Musí se napapat, napít, převléct a dál pokračuje po svých. Dlouho spinkal, tak aby si to taky tady užil. Jdeme kolem řeky která se vedle cesty ztrácí do podzemí. Procházíme osadou a míříme k autu. Výlet jsme zvládli dobře a celkem brzy.
Celý výlet měl 11,5 km. Ponorné hrady se nám líbily a pokud pojedete kolem, určitě se zastavte. Nic podobného v českých končinách neuvidíte.
Nyní jen přemýšlíme, kde vezmeme chleba. Je sobota večer a do města je to daleko. Ráno jsme viděli malý krámeček ve vesničče Pietroasa, ale myslíme si, že večer bude již zavřený. Když jedeme kolem přibrzdíme a k našemu překvapení zavřený není, dokonce i pečivo ještě mají. Takže zítra můžeme bez starostí na další výlet.
Co by Vás mohlo zajímat?
